Aktuálně
Žiju :D

Obsahy rubrik
vanatrúúvod, co si pod pojmem vanatrú představuji, zařazení
trothvíra a její prvky, etika, rituály (blóty, sumbely), pojmy
vanirbohyně a bohové, domnělí Vanové, elfové, bytosti
seidmagie, šamanismus, čarování, duchové zvířat
wyrdruny (výroba, uchovávání, použití, léčení, talismany)
země, byliny, kameny, stromy, aromaterapie, afrodiziaka
ženská mystéria, Velká Matka, plodnost
laguzápisky z mé plavby životem
ceúvod, zdroje, organizační záležitosti

lagu

videoseriál Eklektické čarodějnictví

4. dubna 2012 v 16:26 | ce
Začla jsem pracovat na novém projektu.
Najdete mě na YouTube pod mojí přezdívkou a pod heslem Eklektické čarodějnictví.
Těším se na vaše komentáře, liky a podněty ;)

Vaše Coreyemmah

(Dekuji Lili za ilustrační printscreen)

Litice

6. listopadu 2011 v 14:08 | ce
Nemám teď moc chuť psát, ale aspoň jedno foto z výletu po okolí Litic u Plzně, kde se na zřícenině konávaly rituály Plzeňské sekce.

Vlčí Samhain

31. října 2011 v 10:36 | ce
Letošní Samhain je okouzlující, v současné chvíli sedím v jedné brněnské kavárně a za okýnkem pomalu prosvítá slunce skrze hustou mlhu. Právě kvůli tomu, že jsem v Brně za účelem studia pohanských náboženství, nebudu mít možnost navštívit plzeňský hřbitov v ten správný čas. Ale to nevadí, při odjezdu jsem alespoň pozdravila tamní hluboce spící přes hřbitovní zeď.

28.10. jsem tento rok již podruhé zavítala do plzeňské zoo, ze které jsou ony dvě fotky stromu v rubrice erde, a také jsem zavítala do své oblíbené japonské zahrady. Před tím jsem s výpravou přátel stihla ještě velkou synagogu. Po projití zoo jsme zašli na přehlídku sokolnictví, která byla úchvatná. Kluci a Anička si zkoušeli dokonce podržet jednoho dravce, ptáci lítali těsně nad našimi hlavami a celý program byl vtipný a podbarvený velmi příjemným počasím. Vyhladovělí z celodenní procházky jsme ve dvou zakončili výpravu na skvělém sushi.


Tentokrát jsem poprvé měla možnost vidět také zdejší vlky!








29.10. jsem získala nějaký čas pro sebe, samhainový úklid, rozjímání a tvoření.

Našla jsem starý kožený náramek od brášky a dala mu několik ozdob.



Hodila jsem runami a získala odpovědi dagaz a hagalaz. Vzhledem k tomu jsem se více zaměřila na obětinu pro bohy, kterou jsem měla přinést na rituál o den později. Prohrabala jsem kouzelnou skříňku a narazila na plátěný pytlíček čaje, který mi před lety, když jsem ještě nebyla v covenu, věnoval o Samhainu jeden ze zakladatelů Plzeňské sekce čarodějů. Pročetla jsem si lístek u něho a zjistila, že se jedná o diviznu neboli prach z hrobu. Účinky i názvem se tato bylina pro moje účely skvěle hodila. Shlédla jsem halloweensky laděný díl seriálu The Secret Circle a naučila se chant:
Cauldron of changes, feather on the bone.
Heart of eternity, ring around the stone.
We are the old people, we are the new people,
We are the same people, stronger (wiser) than before.

Byla jsem tedy rituálně vybavena a druhý den se vydala do Prahy za Pohanskou federací, kde mne čekala nemalá překvapení: nejprve jsem se setkala s Hal a čv Aryou, která asi očekává štěňátka, z nichž jedno by mohlo zavítat ke mě domů. Doprovodily mne do Divoké Šárky, kde se rituál odehrával a to místo mi připomnělo šamanské putování, které jsem tam asi dva roky zpět prožila s Lissou. Nepříjemnou novinkou pro mě bylo focení před rituálem ze strany nějakých studentek, důsledně jsem se vyhýbala objektivu, ale ony chtěly kromě fotek Eurika a Airise v hábitech mít prostě obrázek mě v mé kožíškové vestě, což mě krajně vytáčelo. Proč si do bakalářky nevyfotily skutečný stav, tj. skupinu lidí 1:1 v hábitech a zimních civilních bundách?! Posledním překvápkem bylo, že jsem měla znát asi šest částí rituálu a prezentovat je, což mi démoni internetového chaosu zapomněli sdělit. A tak jsem jen pronesla dvě věty k ustavení háje, což bylo samo o sobě docela dobrodružství, protože jsem už stála mnohokrát v kruhu, sama pracuji bez vymezování posvátného prostoru a najednou jsem byla v háji. Uctili jsme Cernunna a Caileah Bearu, která pro mě byla bohyní neznámou, ale velmi silnou, a vzpomněli na své zesnulé předky.

Zamyšlení duchové

15. října 2011 v 19:25 | ce
Úplně plně odbočím od tématu. Miky mě ve svém článku inspiroval k urovnání si vlastních vizí duchů. Všeobecně žiji někde uprostřed mince, jejíž jednou stranou je víra a druhou věda. Z toho samozřejmě vyplývá mnoho nesrovnalostí, zároveň ale také výhod. Začnu tedy od začátku... Kdysi dávno pradávno, long long time ago in the galaxy far away.

Bylo mi jedenáct a měla jsem pár zážitků, viděla jsem ducha svého krátce před tím zesnulého předka, viděla jsem duchy i celých rodin, které se na mě dívaly, když jsem se v zimě choulila na dlažbě. Všichni byli a jsou černí. Snad jen jednou se mi stalo, že jsem viděla bílého ducha, byl jak chlupatá koule a podával mi ruku, když jsem se topila v moři. Tomu říkám anděl. Když ze mě ale Lissa sundavá diskarnáty, separáty a zmnožený duše, nic moc mi to neříká, je to jako stříhat si nehty. Když se mě někdo zeptá, jak dělím duchy, odpověď je vždy stejná: "svině jako svině". Počítám mezi ně anděly, elfíky, duchy i démony. Jeden pytel káže všem. Vidím je za sebou, před sebou, podle toho, jak kterého. Své dva ochranné duchy často cítím těsně za mnou po stranách. Otisk astrální kočky v mém bytě spatřuje většina lidí přímo před sebou. A madam z "pokoje pro hosty" asi někam odešla, protože už dlouho na nikoho v noci neskočila. Kanálem v mém pokoji naposled prošel starý muž s křídly, snažila jsem se, aby si mě nevšiml, ale byl dost silný. V takových situacích nezbývá než pomyslet "zavřu ti ten kanál, ani nemrkneš" a spolehnout se na svého více přítomného ducha, který není z tohoto světa, že udělá bububu. Bohy vnímám jinak, málokdy je vidím, spíš se prezentují pocitově nebo živlově. A taky se napojuji na stromy a dokážu zmizet.

Moje vědecké já vidí celou situaci značně odlišně. Řekla bych že koresponduje s Boyerovou teorií kontraintuitivní reprezentace a přimíchává si tam evolucionismus, fantazii a animistické pojetí planety. Tato moje část zajišťuje, že jsem se ještě nezbláznila strachy z divně tvarovaných stromů v potemnělém parku. Chápu svojí víru jako přežitek evoluční výhody pro přežití (kruciální premisa). A bojím se tudíž více lidí a fyzického útoku než energií a duchů, na které používám princip zastraší mě jenom ten, kterým nebudu dostatečně pohrdat. Nebudu rozepisovat svoje ochrany, ale velká část z nich vězí v bezmezném nadhodnocování mých vnitřních sil. Pokud však pominu vědu a vrátím se k víře, fakt tam kdesi cítím, že bych mohla skály lámat. Když je duchovno kolem mě trochu moc divoké, prostě se přehodím do modu bezvěrce, přesně jak říkají kletby a jak si myslí zvířata "co nevidím já, to nevidí mě".

Jsou zde pro mne tedy dva světy: v jednom existuje realita vyloupnutá mimo mě, je to astrál, součást přírody a prezentace přírodních sil. V tom druhém se vše duchovní odehrává jen v mé hlavě a je mi poměrně šumák, že spím s hlavou vedle tunelu, který by se mohl rovnat portálu pro plamennou legii. Přecházím mezi nimi podle potřeby. A ještě něco k tomu dodám, celé tohle pro mne nemá nic moc společného s duší, a věřím jen na jeden život, ve kterém mám pár vzpomínek i na jiné prostředí než tohle.

Vetmaettr

13. října 2011 v 12:08 | ce
Sněžný úplněk je tady, oslavy probíhají po 3 dny. První noci jsem se vydala na oblíbené místo k jedné bříze, kde jsem byla rozhodnuta uctít Odina-Njörda-Freyra trochou krve. Šla jsem jinudy než obvykle, bylo mi nezvykle horko a cosi mne nutilo spěchat. Obloha byla po desáté hodině večerní zvláštně zažloutlá. Nepřeběhla jsem louku jak to mám ve zvyku, ale vzala to opatrně krajem, proběhla mezi stromy a dostala se konečně na místo, kde jsem cítila více klidu. Více, ale ne o mnoho. Okolo se nic ani nešustlo, přesto jsem vnímala napětí i po spojení se stromem. Nakrojila jsem malíček levé ruky a obtiskla ránu na kůru. "Thor" proběhlo mi hlavou. A už bylo jasno, něco je jinak, když se o mé podvědomí hlásí patron mého narození, silný bůh, který mi léta poskytuje ochranu i přes to, že jsem si nezvolila cestu ásatrú. Nevnímala jsem, že by na mne směřovalo jakékoliv nebezpečí, spíš kolo roku jakoby se chtělo urvat a ukázat světu svoji významnou roli. Zlomové období k tomu přímo nabádá, bude myslím dlouhá ledová zima. Uctila jsem původně plánované bohy a vydala se zpět. U jednoho blízkého zkřívaného stromu na zemi byl kruh vysypaný hlínou. Na něm dva klacíky tvořící anglosaskou variantu runy kenaz.

Druhou noc, úplňkovou, jsem se vydala na stejné místo. Po cestě se do mě opíral silný vítr, ale došla jsem až na okraj velkého parku, pozdravila oba psy lehkým pokloněním a zmizela mezi stromy. Trávou podél cesty jsem se dostala přes první louku. Zaslechla jsem hlasy lidí a byla si jistá, že mne pod zažloutlým nebem museli vidět. Zastavila jsem se u jednoho stromu a na chvíli zmizela, než jsem se vydala dál. Vyhnula jsem se velké cestě a odbočila vlevo kolem keřů. Podeběhla jsem několik jehličnanů a pak jsem pocítila další poryv větru. Vnímala jsem jeho neskutečnou sílu a nechala se jí prostoupit. Známou louku jsem přešla bez obtíží a zamířila místo k původně plánovanému dubu zpět k břízce, u které se cítím bezpečně. K dubu by mě nedostali ani párem volů, rozhodla jsem se tedy zmizet mezi náhodně shluknutými stromy a uctít Skadi pod velkou rozvětvenou borovicí. Ten strom je starý, moudrý a prostě takový borovicový, abych to tak řekla. Vzpomněla jsem si krátce, že v aromaterapii jsem borovici nemívala ráda, ale dnes mi voněla a její kůra byla příjemná na dotek. Navíc jako očistná a ozdravná esence byla vhodná pro můj rituálek. Sestavila jsem otář a rozhlédla se kolem sebe. Napravo ode mne na okraji louky stála bílá ženská postava. Neviděla jsem jí do obličeje. Požádala jsem Skadi o klidné prožití zimy a o zdraví pro mne a mé blízké, jako obětinu jsem odlila trochu medového bylinného likéru Mág. Chtěla jsem zapálit svíce, ač s ohněm nepracuji, včerejší kenaz mne trochu nakoplo. Ale vítr mi nedovolil ani plamínek. Mnohem častěji než obvykle jsem se otáčela kolem sebe a šponovala uši jestli neuslyším přicházející lidi. Cítila jsem nebezpečí, bojím se jich víc než bohů a duchů, řekla jsem si. A přepadl mě strach. Nechtěla jsem absolvovat cestu zpět, nechtěla jsem narazit ve tmě na další lidi. Postava na okraji louky ustoupila mezi stromy, a za ní se objevil velký černý muž. Připomínal mi Cernunna z Tarotu Magie Druidů. Ani to mne neuchlácholilo, uchýlila jsem se tedy k použití techniky a poslala si smsku o vyzvednutí. Pak jsem splynula s borovicí a dobrých 30 minut zůstala schovaná mezi jejími větvemi, které se i přes svojí mohutnost ve větru kymácely. Bylo to skvělé, budu to dělat častěji. Přemýšlela jsem o postavách na okraji louky, nejdříve jsem si myslela, že sněhobílá barva určitě ukazuje na mojí podvědomou představu Skadi, ale pak mi došlo, že rouška, pod kterou není vidět do tváře, patří přece Nerthus. Boha jsem nebyla schopná zařadit, byl to asi spíš archetyp čehosi v pozadí.

Den poté jsem vyrazila na odbornou konzultaci k Iris. U krbu jsme si vyprávěly zážitky a pocity z minulé noci, koho jsme uctily, jak a oč jsme žádaly. Shodly jsme se, že noc nebyla klidná, a že příroda nám lidem stále více manifestuje svojí sílu. Udělaly jsme pár vztahových výkladů a výpočtů a povídaly si o Coelhově literatuře. Celý den hojně pršelo, takže jsme místo procházce daly přednost hořícím polínkům a posezení nad šálkem černého čaje, k němuž jsme upily i trochu medoviny na počest bohů.

Buben

7. října 2011 v 21:30 | ce
Po dlouhé době jsem dnes vyrazila s několika přáteli na výlet ke zřícenině hradu Buben. Cestu z Města Touškova jsme odstartovali trochu zmateně vzhledem k informaci o lávce, kterou v zimě strhla voda, ale zelená značka, kouzelná krabička a žáby nás nakonec spolehlivě dovedly k cíli, i když jsme nemohli obdivovat starý mlýn na druhé straně řeky. Buben se změnil. Je na něm podstatně znatelnější působení člověka, nádvoří ztratilo mystický nádech, jednotlivé části byly označeny různými cedulkami, některá místa znepřístupněna. Předvedli jsme takřka profesionální výkony při focení a poté vyšplhali na pěticípou věž, kde jsme vytvořili pentagram spojením rukou. Po občerstvení jsme pokračovali proti proudu mimo cestu lesem a skalkami těsně nad řekou, což bylo dobrodružné a velmi přirodně kontaktní. Přelézání a podlézání stromů, hrabání v hlíně a listí, sbírání kamenů, sjíždění po mokrých kořenech, chladné skalky obalené měkkým vysokým mechem, nádhera. Dostali jsme se na cestičku, abychom z ní honem rychle zase sešli a sestoupali za pomoci stromů z vysokého srázu. Brzy jsme se dostali k Hracholuské přehradě, kterou jsme s menším přehlédnutím nápisu "zákaz vstupu" crossli. Putovali jsme pro změnu po proudu k Žižkovu dubu, 550let starému s obvodem 7,5m. Došli jsme k jakémusi obřímu dubu, ale já jsem ze vzpomínek z dětství a také z energie, kterou sálal, vycítila, že to není ten, který hledáme, ale jeho mladší sestra, a tak jsme se vydali dál a velký dub na nás vzhlížel na jedné z lesních křižovatek i se svojí kameny vyskládanou branou do jiných světů. Další vlna focení proběhla již uvolněněji. Obrali jsme z dubu několik zrezlých napínáčků a pak jsme se vydali domů. Cesta zpět svrhla hovor k obvyklým polemikám o náhodě.


Goosemoot 9/11

27. září 2011 v 21:51 | ce
Mabonový moot PFi jsem navštívila asi jako třetí pubmoot ve svém životě. Vlastně si už vůbec nepamatuji, kdy jsem byla na posledním. A asi bych ani nepsala žádnou poznámku, kdybych se tam nedozvěděla několik zajímavostí, které si chci zapsat pro další prozkoumání nebo i jako podnět k diskuzi pod článkem. Akce se konala v pražské Potrefené Huse s překrásným číšníkem a přemrštěnými cenami. Již u vchodu mě uvítala bodyguardka(!) a nasměrovala mě do podzemí. Na kovových schodech jsem si říkala "proč dycky do nory"... a s hlubokým nádechem vešla do spodních prostor. Příjemně mě překvapilo, že ti, kteří mě poznali, vypadali, že mě rádi vidí. Najedla jsem se, dala čas některým ostražitějším na vstřebání mé přítomnosti a zapředla se do rozhovorů. Na vanatru většina mužů reagovala větou "no já jsem měl vždycky radši vany než ásy", ale první bod, který je nutno zaznamenat je Melina koncepce ásové-bojovníci, vanové-plodnost, rokkr-primordialita. Potom jsem se spřátelila s klukem, který si řikal nějak jako Lipánek a měl spoustu podnětů a sebedefinujících vymezení, ale bohůmžel jsem je nestíhala všechny pochytit, jelikož mne od něj vysvobodil Cody s otcovskou otazkou "tak co, s kym chodíš". Vyvrátila jsem pár klepů, posteskla si nad pár detaily a jako mnohé tazatele před ním i jeho utvrdila v tom, že coven se rozešel různými cestami nikoli hrůznými vztahy. Každopádně Lipánek byl velmi zajímavý druid s totemovým stromem - druhý bod, není jediný z okolí, kdo začíná totemizovat stromy místo zvířat. Pak mě Airis seznámil se Zuzkou a tak trochu nadhodil organizaci ženských mystérií v rámci PFi, což bylo téma, kterým jsem se zaobírala až do odchodu na vlak, tedy bod třetí. Husa jako patronka sebepoznání a vytrvalosti byla pro večer 26.9. určitě dobrým totemem, takže přidávám její stopičku:

Rovnodennost 9/11

24. září 2011 v 22:13 | ce
Jelikož jsem před necelým měsícem vystoupila z covenu, byla jsem velmi zvědavá, jak můj po dlouhé době první solitary sabat dopadne. A bylo to super. Mé oslavy začaly souběžně s oslavami semester startu, svatováclavskými trhy a plzeňským vinobraním. S jednou z odpadlic z covenu jsem vyrazila na nějaký příšerácký konzert pod širým nebem. V blízkosti tekla řeka, dav se neznatelně pohupoval a nad hlavami nám lítaly kelímky s pivem, hvězdy nikde, příroda počůraná. Domů jsme se tedy vrátily docela narychlo, ale rozhodně se nám ještě nechtělo spát. Vzájemné vyprávění historek o snech ve snech a zbloudilých duších nás trochu postrašilo, a tak jsme si přizvaly dalšího hosta na čaj, pokec při červené svíci a přenocování (protože přespání se to rozhodně nazvat nedalo).

Na druhý den oba moji společníci zmizeli a já jsem namalovala krví obrázek ku příležitosti podzimní rovnodennosti a poté se vydala na tržiště. Byla jsem velmi mile překvapena, protože v rámci vinobraní hrála Strašlivá Podívaná, prodával se skvělý burčák a potkala jsem několik známých, které ráda vídím (a dozvěděla se žhavé drby, které ráda slyším). Koupila jsem si zelený kamínek a o hodinu později jsem již dorovnávala spotřebovaný červený burčák na litr a vyrazila na přednášku o stromech do knihkupectví Štěstíčko. Ke své velké úlevě jsem se trefila na židličku vedle mé temné sestry, které jsem ve zkratce sdělila "jsem na plech" a ona na to "mam medovinu". Přednášku jsme přežily, ač jsem si na konci neodpustila sdělení, že druidi neryli runy.

U mě doma jsme zapálily bílou vanilkovou svíci, otevřely medovinu a pobavily se o svých osobních kamenech. První, který mne napadl byl malachit, ale shodly jsme se s drahou temnou, že asi nejlépe ke mě sedí korál. Pro ni jsme vybraly chalcedon a pak se vrhly na tasení run pro současné období. Padl mi Ansuz :)

Následoval sumbel s mandlovou medovinou, uctění bohů germánských a slovanských, přednes básní, úryvků z Eddy, Kytice, Rusalky a Shakespeara, zazněla i modlitba k předkům a chvála hrdinů, a pak už jsme připíjely sobě navzájem a vyprávěly si o současném běžném životě. Po půlnoci jsme zhasly svíci a ponořily se do snových říší.

Hvězdy padají, ony vstávají,
dnes mají velký den,
v noci začnou se sabatem.
Copy dlouhé, nehty též,
koště slouží jako meč.
Na sabat se volají, lidé je však pálejí.
Znají světa budoucnost,
nepředstavitelnou mají moc.
Čáry volají, lektvary slévají. ...
Nebesa sevřou se v čase,
když vylétnou s košťaty zase.
Dnes skryty mezi lidmi jsou,
nenahlížejí na ně s důvěrou.
(báseň Čarodějnice od mého bratra, 2006)


Dnes na večer jsem skočila do svých červených botek a vyrazila do velkého parku za Plzní. Do uší mi pěli Within Temptation - Mother Earth a za zády hřměl ohňostroj ukončující slavnosti. Cestou jsem potkala docela velkého kočkovitého chrliče, zíral na mne ze sloupku u plotu, pozdravila jsem ho lehkým úklonem hlavy. Poté jsem viděla ještě dva menší u vstupu do jednoho starého domu, ale schovali se přede mnou. Kus před parkem jsem vypnula hudbu, chytila v tašce dýku a jistým tichým krokem prešla křižovatku. Prošla jsem velkým dlážděným kruhem na okraji parku, který hlídají velcí psi, pozdravila jsem je a vydala se po cestě vpřed. Slyšela jsem hlasy a zahlédla postavu v dálce, sestoupila jsem tedy z cesty a podél stromů vyrazila na jednu z místních mýtin. Zastavila jsem se nedaleko u mladého hubeného stromku podpíraného dřevěnou tyčí. Dotkla jsem se jej pravou rukou a pravou tváří a požádala "dej mi svou tvář". Rozhlédla jsem se po okolí a zvedla hlavu k jasnému nebi posetému hvězdami. Sundala jsem bundičku, posadila se na ni a z tašky vytáhla součásti oltáře. Zapálila jsem na krátkou chvilku svíci a promluvila k bohyni: "Děkuji ti, Nerthus, za tvé dary. Žes mi dovolila sklidit plody mé práce. Žádám tě o patronaci na mé cestě a o plodnost." Obětovala jsem trochu své menstruační krve a ještě chvíli vnímala okolní ovzduší než jsem posbírala věci a provedla kontrolu zda jsem na místě něco neúmyslně nenechala. Poděkovala jsem stromu s dotekem pravou rukou a levou tváří a vydala se pěšky domů. Cestou zpět se ke mě přidal jeden známý, vyprávěla jsem mu o svých školních a pracovních plánech. Když jsme se rozhloučili, byla jsem už skoro u domu. Po celé délce ulice, ve které bydlím jsem viděla na zemi holubí pírka, jedno leželo i před prahem.

Svatobor

24. září 2011 v 11:32 | ce
17.9.2011 jsem se vydala společně se čtyřmi přáteli po Sušické pavučině na výlet k branám Šumavy. Z náměstí jsme vyrazili do prudkého kopce, který se mi zdál být tak nekonečným, že jsem svoje srdce a plíce začínala považovat za vstupní poplatek místního starověkého obětiště v dubovém háji. Naštěstí byl zbytek výpravy ohleduplný a čas brzy přestal hrát svoji obvyklou kvapnou melodii, a tak jsme věnovali spoustu času odpočinku a zkoumání místní přírody a její historie. Nejprve nás cesta dovedla ke krásnému prameni s ledovou vodou, pod kterým jsem si očistila světlý ametystový náramek a doplnila zásoby pití. Studánka má být okem hory, kterým se dívají do okolí bytosti podobné mořským pannám, jež žijí v jezeře skrytém právě ve Svatoborském podzemí. Pod studánkou jsem objevila malé peříčko a zapletla si ho do copánku do vlasů. Pak už jsme mohli vyrazit dál, abychom se napojili na Hadí stezku (obnovena EU), která se klikatila vzhůru a byla vysypána bílými křemeny, které jsem samozřejmě všechny považovala za krásné, ale odnesla jsem si jen malinký vzorek. Slalom ne všechny z nás bavil, a tak jsme občas z cestičky seběhli a vzali to přímo. A právě mimo cestu jsem pod nohami cítila měkkost, jakoby hora uvnitř opravdu skrývala jezero. Našlapovala jsem opatrně, abych se dolů nepropadla, protože ony bytůstky mě v mé fantazii trochu strašily svými špičatými zoubky a drápky na ručičkách. Na kopec jsem se vyškrábala, na rozhlednu vylezli už jen vyvolení. Sestoupili jsme zpět do města a odměnili se večeří. Ani lososový salát s cibulkou mě ale neuchránil před úpalem (příště čapku s sebou).

Hodina vlků

24. září 2011 v 10:57 | ce
K tomuhle názvu mne shodou okolností přivedla Liana Re svým článkem publikovaným něco přes týden po mém zážitku. Tak tedy, o zářijovém úplňku, kterému se též říká krvavý, mízový či esbat sklizně jsem si vlezla do postele (jako to dělám skoro každou noc). Byl to první úplněk s postelí v nové poloze, která hraničí severní stranou s rituálním prostorem. Měsíc se postavil nad protější domy přímo tak, aby mi mohl skulinkou mezi závěsy zírat do obličeje. Nenápadně jsem si vyžádala ochranu od jednoho přítele a poklidně (tedy tak poklidně jak to o světlých úplňkových nocích jde) usnula. A ejhle. V brzkých ranních hodinách jsem se začala probírat v bolestech jako by mi kosti praskaly. Ležela jsem na zádech s rukama podél těla a zvedala hlavu, abych se na své tělo podívala. Pokrývaly mě chlupy podobné těm, které mám na rituální vestičce u kabátce. Také jsem byla mohutnější a šlachovitější. Cítila jsem jak se měním a nemohu tomu zabránit, ale byla jsem klidná. Věděla jsem, že se stanu vlkem. Vedle postele stál Abel, shlížel na mne ze své nekonečné výšky a asi si říkal, co to zase blbnu. Znovu jsem usnula a cítila, jak odpočívám před další vlnou proměny. Toto se opakovalo několikrát a nabíralo na dynamičnosti a síle. Nevěděla jsem už, kdy spím a kdy se v polospánku na sebe dívám, stále více jsem se probouzela a cítila tupou bolest nově nabyté stavby těla. Nakonec jsem ale usnula a vůbec nic se mi nezdálo. Mám podezření, že mému podvědomí se podařilo jako vlku vyskočit a jít se proběhnout, ale nebyla jsem schopná to vědomě zaznamenat. Třeba příště ;)

Lagu

24. září 2011 v 10:12 | ce
Narodila jsem se pod vodní runou Lagu (Laguz - voda, oceán) a patronací Njörda a Maniho, ve dni Thora a hodině Freyi a Freye. Ač horoskopicky zastupuji oheň, voda (nebo také led) je pro mě živlem bližším. Dotýká se citů a pocitů, hlubokých prožitků a souvisí s Lunou, ženstvím a plodností. Tichá voda břehy mele a když se zvlní hladina a pohár přeteče, rozpoutá očistnou tsunami. Proto jsem se rozhodla věnovat Lagu-rubriku sama sobě. Svým výletům do jiných světů, svým zápiskům z cest.

 
 

Reklama