Aktuálně
Žiju :D

Obsahy rubrik
vanatrúúvod, co si pod pojmem vanatrú představuji, zařazení
trothvíra a její prvky, etika, rituály (blóty, sumbely), pojmy
vanirbohyně a bohové, domnělí Vanové, elfové, bytosti
seidmagie, šamanismus, čarování, duchové zvířat
wyrdruny (výroba, uchovávání, použití, léčení, talismany)
země, byliny, kameny, stromy, aromaterapie, afrodiziaka
ženská mystéria, Velká Matka, plodnost
laguzápisky z mé plavby životem
ceúvod, zdroje, organizační záležitosti

Zamyšlení duchové

15. října 2011 v 19:25 | ce |  lagu
Úplně plně odbočím od tématu. Miky mě ve svém článku inspiroval k urovnání si vlastních vizí duchů. Všeobecně žiji někde uprostřed mince, jejíž jednou stranou je víra a druhou věda. Z toho samozřejmě vyplývá mnoho nesrovnalostí, zároveň ale také výhod. Začnu tedy od začátku... Kdysi dávno pradávno, long long time ago in the galaxy far away.

Bylo mi jedenáct a měla jsem pár zážitků, viděla jsem ducha svého krátce před tím zesnulého předka, viděla jsem duchy i celých rodin, které se na mě dívaly, když jsem se v zimě choulila na dlažbě. Všichni byli a jsou černí. Snad jen jednou se mi stalo, že jsem viděla bílého ducha, byl jak chlupatá koule a podával mi ruku, když jsem se topila v moři. Tomu říkám anděl. Když ze mě ale Lissa sundavá diskarnáty, separáty a zmnožený duše, nic moc mi to neříká, je to jako stříhat si nehty. Když se mě někdo zeptá, jak dělím duchy, odpověď je vždy stejná: "svině jako svině". Počítám mezi ně anděly, elfíky, duchy i démony. Jeden pytel káže všem. Vidím je za sebou, před sebou, podle toho, jak kterého. Své dva ochranné duchy často cítím těsně za mnou po stranách. Otisk astrální kočky v mém bytě spatřuje většina lidí přímo před sebou. A madam z "pokoje pro hosty" asi někam odešla, protože už dlouho na nikoho v noci neskočila. Kanálem v mém pokoji naposled prošel starý muž s křídly, snažila jsem se, aby si mě nevšiml, ale byl dost silný. V takových situacích nezbývá než pomyslet "zavřu ti ten kanál, ani nemrkneš" a spolehnout se na svého více přítomného ducha, který není z tohoto světa, že udělá bububu. Bohy vnímám jinak, málokdy je vidím, spíš se prezentují pocitově nebo živlově. A taky se napojuji na stromy a dokážu zmizet.

Moje vědecké já vidí celou situaci značně odlišně. Řekla bych že koresponduje s Boyerovou teorií kontraintuitivní reprezentace a přimíchává si tam evolucionismus, fantazii a animistické pojetí planety. Tato moje část zajišťuje, že jsem se ještě nezbláznila strachy z divně tvarovaných stromů v potemnělém parku. Chápu svojí víru jako přežitek evoluční výhody pro přežití (kruciální premisa). A bojím se tudíž více lidí a fyzického útoku než energií a duchů, na které používám princip zastraší mě jenom ten, kterým nebudu dostatečně pohrdat. Nebudu rozepisovat svoje ochrany, ale velká část z nich vězí v bezmezném nadhodnocování mých vnitřních sil. Pokud však pominu vědu a vrátím se k víře, fakt tam kdesi cítím, že bych mohla skály lámat. Když je duchovno kolem mě trochu moc divoké, prostě se přehodím do modu bezvěrce, přesně jak říkají kletby a jak si myslí zvířata "co nevidím já, to nevidí mě".

Jsou zde pro mne tedy dva světy: v jednom existuje realita vyloupnutá mimo mě, je to astrál, součást přírody a prezentace přírodních sil. V tom druhém se vše duchovní odehrává jen v mé hlavě a je mi poměrně šumák, že spím s hlavou vedle tunelu, který by se mohl rovnat portálu pro plamennou legii. Přecházím mezi nimi podle potřeby. A ještě něco k tomu dodám, celé tohle pro mne nemá nic moc společného s duší, a věřím jen na jeden život, ve kterém mám pár vzpomínek i na jiné prostředí než tohle.
 


Komentáře

1 Miky Miky | E-mail | Web | 15. října 2011 v 22:30 | Reagovat

Nevím jestli mám také své vědecké já, ale každopádně mám silného vnitřního cenzora. Zažívám celkem dost zvláštních věcí, ale než u něčeho připustím, že by to mohlo být opravdu "odjinud" dlouho mi to trvá. Mám přímo hrůzu z toho, abych nepropadl nějakému sebeoblbování. Jednou už se mi to stalo (moje křesťanské období) a rány si lížu doteď. Z takových těch esoteriků, kterým je všechno jasné a všechno vědí mi naskakuje kopřivka. Říkám-li že vidím duchy, říkám to s největší opatrností a musím přiznat, že ve skutečnosti vlastně nevím co vidím. Mám samozřejmě svoje teorie a svoji víru, ale připouštím, že všechno může být úplně jinak. Duchové to se mnou nemají lehké, protože můj vnitřní cenzor zřejmě občas vyleje s vaničkou i dítě, ale nějak nemůžu jinak.
Jó jinak většina mých duchů je také černých (něco jako zhmotnělé stíny), když jim ale dám čas většinou se vybarví. A bohové? Nevím, možná jsem jednou viděl Freyu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.